Na Ricarda Ramose, jinak žijícího ve španělské Granadě, jsem čekala v brněnském Doteku Slunce už nějakou chvíli. Dorazil se zpožděním a otřesený z nehody na dálnici, do které se jen zázrakem nepřipletl. Hned, jak otevřel dveře, bylo jasné, že s ním bude zábava. Klobouk široký stejně jako jeho úsměv, jiskry v očích. Okamžitě se zorientoval a převzal kontrolu. “Moc se omlouváme, bylo to strašidelné, ale teď jsme tady. Voní to tu nádherně, to je první, čeho si všímám. Vy na mě čekáte? Tak pojďme na to.”
Pro „obyčejnou“ milovnici parfémů jako jsem já je setkání s parfuméry vždycky svátek. Potřeseme si rukou a vyměníme pár slov o tom, jaká byla cesta a jak to tady máme krásné. Pak už se jde přímo k věci. Jak čas plyne začínám vnímat linku mezi osobností tvůrce a jeho vůněmi. Začínám rozumět stylu, motivům a inspiraci. Taky je pak snadnější rozpoznat parfumérský rukopis v každém parfému.
Udělalo na mě velký dojem, že si Ricardo Ramos vyhradil půl hodiny pro každou zájemkyni o osobní konzultaci. Připadá mi jako velký luxus věnovat jednomu člověku tolik času, když v Brně trávil jen jedno odpoledne.
Zlehka zavětřil ve vzduchu
Ricardo na základě svého čichového dojmu doporučuje, která z jeho vůní se pro zákaznice hodí. Stál ode mě asi metr, zavětřil ve vzduchu, pak mi přičichl k zápěstí a říká: “Voníte velmi čistě. Sprchovala jste se ráno?” Přiznala jsem, že ne, a rychle jsem vysvětlovala, že my ve východní Evropě se sprchujeme večer. Ricardo se pak otočil ke všem ostatním a říká: “Vidíte, paní má takovou čistou vůni, ale prý se ráno nesprchovala. Je to vůně její pokožky.”
Až mě pobavilo, jak jsem se za takové odhalení zastyděla. Ricardo se ale hned otočil a sáhl po Santal Koti. Ano, je prý laktonická, čistá, krémová a klidná.
Mluvili jsem pak chvíli o laktonech, tedy molekulách, které voní mléčně a najdete je třeba v květech ylang-ylang, kokosu, broskvích nebo právě santalu. Souhlasím, že takové vůně mi dělají dobře, a už jsem si jich pár nastěhovala na poličku, třeba Hermes Cuir d’Ange nebo Nicolai Juste un Rêve.
Mně to ale nestačilo
Chci očichat i všechny ostatní parfémy Ricarda Ramose. Zkouším populární, ovocně vanilkovou The Smell of Guava, mix ananasu a pačuli v Nilam Nanas a vetiver s mangem v Mangoe Khus. U té poslední jsem čekala podobnost s mangovo-vetiverovým L’Artisan Timbuktu, ale voní úplně jinak. Po vyzkoušení třech parfémů už cítím jasnou spojitost mezi jednotlivými vůněmi a jejich tvůrcem.
Ve všech Ramosových vůních z řady Diminiche jsou výrazné ovocné tóny v kontrastu s temnějším základem. To mě hodně baví. Dobře zpracované ovoce takhle ve velkém se často nevidí. Vyjadřuju se pochvalně a Ricardo zmiňuje svůj kolumbijský původ.
Mluvíme o tom, že jeho vzpomínky na dětství voní šťavnatým ovocem. Tropické ovoce je pro něj to samé jako perníkové koření a jablka se skořicí pro mě. Ve svých vůních proto kombinuje svoji latinskoamerickou zkušenost s přístupem západoevropského parfumérství.
A kterou vůni nosí on sám?
Ricardo se začal smát, že je nosí všechny. Santal Koti je uklidňující vůně na večer v županu, hlavně pro vlastní potěšení. Nilam Nanas je extrovertní vůně na party, která poutá pozornost. A třeba Agar Ahalim je business. Ale uvolněný a přátelský, ne přiškrcený kravatou.
Upřímně, ani si neumím představit, že by Ricardo Ramos se svou energií dokázal nějakou ultra seriózní vůni vytvořit.
Odcházím v dobré náladě a se dvěma kontrastními parfémy na zápěstí: Santal Koti a Nilam Nanas. Obě se krásně rozvíjejí ve vrstvách a postupně se mi zdá, že se k sobě přibližují. V základu obou je výrazně znát už zmíněný autorský rukopis. Popsala bych to jako bronzové chypre.
Jsem teď moc zvědavá na další vůně z dílny Ricarda Ramose. Nepochybně si našel svůj prostor na parfémovém trhu a kouzlo jeho osobnosti mu dělá tu nejlepší reklamu.
Znáte vůně Ricarda Ramose? Pochlubte se v komentáři, která se vám líbí nejvíc.